„Byl to zločin proti naší zemi a našim lidem a nemám k tomu co dodat“ řekl Tadič během výročního ceremoniálu k výročí bombardování Srbska, který se konal ve středosrbském městě Aleksinac.

Není jasné, zda si chorvatští právníci mysleli, že  vyjádřením podpory USA by mohlo být obvinění staženo, či rozšířeno na amerického spojence. Tak či tak, Impérium udělalo to, co obvykle, a hodilo své „psy ze skládky“ jak se říká přes palubu poté, co posloužili jejich záměrům.

Od devadesátých let se Balkán stal hřištěm pro mocné politiky z Evropy a Ameriky. Nikde jinde na světě, dokonce ani v Afghánistánu, se velvyslanci impéria netěší takové moci. Ale ani vyslanci, ani země, které reprezentují, si jak se zdá neuvědomují, co dělají: hrají si se sirkami u sudu se střelným prachem.

Na rozdíl od Ceauceska, byla vražda Miloševiće vykonávána pomalu, nepřímo a po mnoho let. 5. říjen vyznačuje den, kdy byla účinná politická moc v Jugoslávii uchvácena cizími mocnostmi, především Spojenými státy. Za zmatených okolností vyhlášený prezident Koštunica byl oslabený od samého počátku. Oblíbenec Západu Zoran Djindjić byl dosazen na místo srbského předsedy vlády a o pár měsíců později porušil srbskou ústavu, když vydal Miloševiće Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu, jedné z nejdéle trvajících soudních maškarád v dějinách.

Bývalý norimberský žalobce pro válečné zločiny Walter Rockler napsal: „Útok proti Jugoslávii představuje nejnestydatější mezinárodní agresi od doby nacistického napadení Polska za účelem zabránit ‚polským zvěrstvům‘ vůči Němcům.“

Karadžič neřekl, že chtěl zabít Muslimy v Sarajevu. On řekl, že pokud budou Muslimové tak šílení a zahájí válku, množství z nich zemře. Je tam spousta rozdílů mezi tím co řekl, a tím jaký obraz toho se pokoušela obžaloba a média vykreslit. Řekl jsem to předtím a řeknu to znovu, pokud by byl opravdu vinen, obžaloba by nemusela lhát o svých důkazech aby jej odsoudila. Žádný inteligentní člověk by nemohl brát slova z telefonátu jako důkaz genocidního záměru, ale takto jsou věci prezentovány u soudu žalobcem a tak byly i ohlášeny tiskem.

V minulých dvou letech jsme ve Spojených státech měli čtyři jugoslávské teroristy, kteří chtěli „zabít tolik amerických vojáků, kolik bude možné“, chladnokrevného jugoslávského vraha, který střelil muže do tváře a zabil ho na denním světle v centru New Yorku, bosenského masového vraha, který zastřelil náhodné nakupující v nákupním areálu, dva naturalizované Američany, kteří chtěli po celém světě vést násilný džihád, a bosňanskou krásku – nikdo z nich nepatřil k žádnému známému národu světa, a většina pocházela z neexistující země.

Propagování kultury soužití, multietnické společnosti, nebo alespoň etnické tolerance není snadným úkolem. Dokonce ani v Evropě, ba ani s pomocí miliardových prostředků, či s „nejlepšími“ západními zkušenostmi. To je vidět zejména na Balkáně kde mají oblasti řízené zahraniční „odborností“ zdaleka nejhorší výsledek, zatímco oblasti bez těchto vnějších nebubřelých plánů fungují relativně lépe.